Historie plemene

Prostě Tibby…

Původ

Odborníci, kteří se zabývají původem psů-asiatů, se kloní k názoru, že tibetský španěl - „tibby" - je jakoby méně či více vzdáleným obrazem prapředka všech malých tibetských a asijských plemen psů : pekinéze, shih-tzu, lhassa apso, mopse. Toto tvrzení dokládají mnoha argumenty - geografickými, historickými, sociologickými a dokonce tak trochu i politickými. Dle jejich názoru se tibetský španěl stal rovněž prvovzorem pro japan-china cestou z Tibetu přes Čínu do Jižní Koreje a odtud do Japonska, protože tato cesta byla v VIII. století z politických důvodů cestou nejkratší. Dále je zcela jistě známo, že v minulém tisíciletí byli „tibby‘s" chováni ve významných tibetských šlechtických rodech jako domácí miláčci a nejmenší z nich, považovaní za nejkrásnější, bývali častým darem lámaistickým klášterům. Zde tito malí pejsci díky své bdělosti, ostražitosti a temperamentu, na rozdíl od silných ale ospalých mastifů, doplnili funkci strážců klášterů. Když koncem XIX. století Britové zcela objevili Tibet, setkali se s mnoha veselými, málo osrstěnými malými psy , kteří s mnichy bydleli společně a kteří měli dosti významnou funkci, díky které byli první „tibby‘s" označováni jako „modlitební psi". V lámaismu existuje názor, že se modlitba (mantra) může napsat na svítek papíru a ten vložit do zvláštního, točícího se modlitebního mlýnku. Když se pak tímto mlýnkem otáčí , posílá se tato modlitba (mantra) k nebesům. Kolikrát otočíme mlýnkem, tolikrát vyšleme modlitbu k nebesům. Je to daleko jednodušší a rychlejší, než stálé opakování modlitby nahlas. Tento praktický způsob modlení zapříčinil, že právě tito malí psi, žijící v klášteře, byli naučeni točit modlitebními mlýnky, i když ne vždy to museli být tibetští španělé…. Podle kynologů, kteří se zabývají původem jednotlivých plemen v Tibetu, měli tibetští španělé velké štěstí, protože částečně z důvodů náboženských a částečně z ekonomických zde nedocházelo k chovatelským zásahům a přizpůsobovaní zvířat (ale ani rostlin) do umělých, až groteskních forem. Neznali zde zahrádky bonsai, nevychovali zde pekinéze. Psi zde, na rozdíl od Číny nebo Japonska, nebyli chováni jen v pálacích vládců ale v domech všech vrstev populace, což vysvětluje, proč v Číně těžko dohledáme předky pekinéze. V Tibetu byl ještě nedávno tibetský španěl rozšířený podobně jako jezevčík v Německu a stejně jako on existoval v mnoha lokálních variantách. Svého času byla jedna z těchto variant popsána jako „Bhutan Spaniel" (bylo by vhodné si připomenout, že název „španěl" přiřkli tomuto plemeni Britové, i když nemělo nic společného s mysliveckými vlohami. Prostě pro anglické důstojníky byl každý pes s hedvábnou srstí a sklopenýma ušima španěl , protože na britských ostrovech vlastně ani jiné psy neznali).

Z Tibetu do Evropy

Odhadnout, kdy byli tibetští španělé poprvé dovezeni do Evropy, je velice obtížné. Někteří milovníci tohoto plemene se odvolávají samozřejmě na Marca Pola a psy dovážené Hedvábnou cestou, jiní, více pragmatičtí chovatelé se hlásí ke psům dováženým vracejícími se v XVII. a XVIII století z Číny a Japonska jezuity. První faktická zmínka o tibetském španěli je z konce XIX. století, kdy první tibbys na Ostrovy přicestovali s paní McLaren Kortison, která je v roce 1898 uvedla v Birmighamu a na Cruftově výstavě. Šest let později byl na Ostrovy dovezen tibetský španěl plukovníka F. M. Baileye a po něm ještě další. V meziválečném období se zdálo, že toto plemeno získá velkou popularitu, registrovalo se několik významných chovatelských stanic, první tibbys vycestovali přes Atlantický oceán a taky na kontinent. V roce 1934 britský Kennel Club vytvořil první standart plemene a počet registrovaných jedinců překračoval stovku. Bohužel, nejdřív epidemie psinky a potom II. světová válka prakticky ukončila tak dobře se rozvíjející chov těchto překrásných, hravých pejsků. Jedinci, kteří přežili válku se pak dali spočítat na prstech jedné ruky.

Současný stav

V 1946 se Lady Wakefield vrátila z domáhající se nezávislosti Indie společně se dvěma tibby‘s - psem jménem Lama a fenou Dolma. Rok nato dorazil z Indie na Britské ostrovy pes Garpon a black & tan fena Potala. Všichni tibetští španělé uznávaní kynologickými kluby pocházejí v přímé linii od těchto čtyř psů a jednoho z pozůstatků předválečného chovu psa Skyid (v dnešní době oceňován jako ne moc typický představitel plemene). Pečlivá rekonstrukce plemene byla příčinou, že tibetští španělé se opět objevili na výstavách ve Velké Britanií - již v roce 1958 se jich představilo skoro 60 a od těch dob popularita tohoto plemene stále rostla. Velkou zásluhu na tom měl Kennel Club, který již v roce 1959 definoval nový, částečně znovelizovaný standart plemene. V šedesátých letech Tibby opět „přeplul" Kanál La Manche na evropský kontinent. Zde si podmanil především Skandinávii, kde je dnes nejpopulárnějším z tibetských plemen. Příčinou tak velké popularity tohoto plemene ve Finsku či Švédsku je za prvé móda nedeformovaných, „přírodních" psů a za druhé se tito radostí a vitalitou překypující Tibeťáci hodí do městského života. Velice rádi se účastní všelijakých hrátek a her : mini agility, obedience a dokonce dog dancing.

Vzhled a povaha

Nevelký růst, jednoduchá údržba srsti a celková vysoká odolnost vůči nemocem z něho činí vynikajícího společníka člověka. Navíc tibby nemá vlastnosti toy, není hysterický jako většina salonních pejsků. Naopak, jak říká standard, je to pes velice hrdý a sebejistý. Veškerá literatura o tibetských španělech klade důraz na silné pouto a vzájemný vztah tohoto plemene s člověkem, přičemž se více váže na jednoho člověka (vůdce smečky ) než na celou rodinu. Představa, že Tibby bude klasickým „gaučákem", je mylná. Je třeba si uvědomit, že tento ostražitý, skotačivý pejsek nejraději plní funkci strážce domu. Všichni, kdo mají zkušenosti s tímto plemenem, potvrzují, že nejraději vyhledávají vyvýšené místo, odkud mohou kontrolovat celé okolí, aby svým štěkotem mohli dát na vědomí, že přicházejí hosté, sousedův kocour nebo cizí pes. Je dobře vědět, že k vlastnostem tohoto plemene patří někdy až přehnaná hrdost. Uli Gelbrich ve své knížce o tibetských plemenech popisuje, že tibetští španělé mají vrozený pocit spravedlnosti a velice lehce se urazí, když jsou neprávem trestáni. Zato majitel, který si váží jejich osobnosti, si může být jistý, že mu to jeho psí přítel násobně vrátí a může si být jistý jeho přátelstvím a oddaností. Je až neuvěřitelné, jak se může tentýž pes změnit v závislosti na tom, jak je k němu přistupováno. Žádný jiný pes ve špatných rukou nebude tak neposlušný a nezvládnutelný a zároveň žádný jiný pes nebude tak ochotně spolupracovat s majitelem, pokud ho uzná za svého vůdce smečky. Je ale třeba mít na vědomí, že nic není na trvalo, že Tibby se stále bude pokoušet o prvenství, bude stále posouvat hranici kam až může. Nezkušení chovatelé si budou stěžovat, že tibby je ignoruje, že neposlouchá, neslyší na přivolání. Takto se právě chová tibetský španěl vůči lidem, které si již podřídil. Pokud ale mu umožníme dostatek pohybu a již od prvního dne mu určíme hranice, bude z něho ten nejmilejší pes.

Na závěr ...

Když budeme hodnotit vzhled tibetského španěla, je nutno mít na paměti základní pravidlo britských či finských chovatelů: veškeré srovnávání podoby s pekinézem či japan chinem jsou chybná. Není vhodné chovatelsky směřovat ke zkracování mordy, kulaté lebce, vypouklým očím, příliš dlouhé srsti a kačení chůzi. Pes má prostě plnit dojem veselého, obratného a šikovného zvířete, který má vše pod kontrolou.